Text jsem kdysi sdílela na pokračování na svém profilu na sociálních sítích. Každopádně příběh byl sepsaný velmi brzy po porodu, aby byl co nejvíc autentický a jak si ho pamatuji.

Toto je něco co sdílím, protože se mi to zdá důležitý a zvlášť pozitivní příběhy jsou obohacující. Akorát nás příběh je trošku jiný a zvolili jsme si vlastní cestu, i když ji nikomu nevnucujeme ani nepreferejume naši cestu. Pro nás byla ta nejlepší a nejkrásnější.

V pátek 18.6. (vypočítaný den termínu od naší komunitní PA) kolem 13 hodiny mi začaly celkem kontrakce, které nebyly příliš silné, tak jsem odpočívala. Už jsme si několikrát předtím zkusili, že se tělo intenzivně připravuje, ale nakonec to vždy předtím přešlo, tak jsem počítala s tím, že se to může stát i tentokrát. Proto jsem to ani nijak neřešila, jen jsem to dala vědět muži, protože byl celý den v práci a já chtěla mít jistotu, že kdyby náhodou, nebudu s Matym doma sama... Večer po sprše se to zlepšilo a kontrakce trochu ustoupily. Já si dala teplou sprchu, udělala napářku, dle původního plánu, podívali jsme se na film a šli si lehnout…

Kolem půl 2 ráno mě ze spaní probudily silné kontrakce, které už jsem musela rozchodit, postupně i začít prodýchávat, jelikož začaly být ještě silnější. Párkrát jsem vyzkoušela sprchu, která na nich nic nezměnila, alespoň jak jsem to sama vnímala. Spát, ani jen ležet jsem nemohla, sotva sedět. Jenže i tak mě vždy sevřel tlak celý hrudník a krk, při každé vlně, že jsem měla pocit, že nemůžu dýchat. Pokaždé jsem si vědomě musela myslet na správný dech a vnímat si ho i pod rukama. Čím kratší interval mezi kontrakcemi, tím těžší soustředění se na dech a ještě snaha nevzbudit Matyho, který spal u nás v posteli. To už jsem se snažila o nějakou podporu ve fyzickým kontaktu s mužem. V tu dobu byl asi v polospánku, protože bylo znát, že vnímá, že se něco děje. Nechtěla jsem ho vyloženě budit, jen jsem potřebovala vědět, že v tom nejsem sama… Druhý den měl mít od rána fotbal a mě čekal den o samotě doma, abych si odpočala bez Matýska. Jenže když mě asi viděl chodit po pokoji a slyšel dýchat tak stejně vstal. Chvíli se mnou jen tak byl, všechno sledoval a ptal se na nějaký věci okolo, pak se mnou zalezl do naší relaxační místnosti, kdy už nepomáhala v podstatě ani chůze. Z kurzů od jemného zrození (pro nás skvělá investice před oběma porody) jsme věděli, jak použít na úlevu rebozo, proto jsme ho vyzkoušeli. Bylo to to nejlepší na křížovou oblast, kterou jsem měla pěkně ztuhlou. Ale je to pěkně náročný, jak pro toho kdo drží rebozo, tak pro ženu, zvlášť při únavě. Moc se mi chtělo spát.

V okamžiku kdy se blížilo svítání, což bylo před 5 ráno, tak vlny začaly být o slabší intenzitě do delších intervalů. Bylo to pro nás divné, ale asi to mělo svůj důvod a nic, co by nás tolik překvapilo. Už to tak bylo několikrát předtím a nakonec z toho nic nebylo…

Ráno jsme normálně vstali na budík - já se snažila nějak fungovat, i když stále nějaké nepravidelné kontrakce probíhaly. Ještě jsme se s Kubou stačili dohadovat nad tím, jestli to doma sama zvládnu, jestli mají kluci vůbec odjíždět a tak nějak kolem toho. Sama jsem si nebyla jistá ničím, zvlášť po tolika zkouškách... Nechala jsem nakonec kluky odjet s tím, že budu celý den v posteli a odpočívat. Snažit se to sama zvládnout než se vrátí, navíc přijmout výzvu do té doby neporodit - ta největší výzva v životě. Ani ne za půl hodiny mi volal Kuba, že se vrací, že si jeho rodiče vezmou Matyho na dopoledne a jestli prej něco nechci někde k snídani. Jen co se vrátil domu, kontrakce ustaly úplně, takže opět nic. Trochu mě kvůli tomu provokoval jak mohl v klidu být na fotbale… Byla to jen zkouška anebo se to spustí zase až v noci, kdy se ochladí. Dali jsme si jídlo, chvíli debatovali nad tím, že bych si šla ráda zaplavat do bazénu (netroufla bych si na venkovní plavání kvůli odchodu zátky).

Napsala jsem Karolíně, o tom, co se od předešlého dne dělo, a tak jsme měli ještě hovor s ní. No vyrušovat ji na oslavě narozenin, to by se mi fakt nechtělo, jenže vybírá si svoje zrození dítě a ne tak úplně já. Na doporučení jsme tedy zůstali doma, zalezli do postele a spali až do oběda. Po té se najedli a než jsme se nadáli, Kuba musel dojet přes kopec pro malého. Jenže po návratu našeho cvrčka mi začaly kontrakce na novo. Nebyl večer, ani se k němu nějak neblížilo. Bylo kolem 2 odpolední, nejdřív to pěkně u prsa rozjížděl Maty, kolikrát jsem ho musela utnout s kojením, abych měla prostor na to soustředit se na každou vlnu, která přišla díky přirozenému oxytocinu…

Kolem 4 hodiny to bylo zas o něco silnější, ale stále se to nějak dalo zvládnout a fungovat. Rozhodli jsme se, že si pustíme “Jedna ruka netleská”, to jsem se už různě kroutila, měnila pozice, abych našla takovou, ve které bych si trochu ulevila od bolesti a byla mi příjemná. Čím dál hůře se hledala. Chodila jsem, klečela jsem, bolesti mě mockrát dostali až do kolen, už jsem nevěděla co mám dělat a na povrch se dralo všechno včetně veškerých emocí, které jsem neměla sílu nějak “potlačovat”. Sprcha s tím také nijak nehnula. Nic moc nezabíralo a nebylo jednoduché něco najít. Až do momentu, kdy mi během jedné vlny praskla voda (již po druhé - chudák postel). Asi první, co bylo hlavní udržet sama sebe v klidu a nenechat si vyplavit adrenalin, který by proces zpomalil nebo zastavil (vybavila se mi vzpomínka na první porod, když se to stalo).

V tu chvíli Kubovi začal celkem pěkný kolotoč nejen kvůli Matymu, ale i kvůli mě. Zavolat Karolíně, předat veškeré informace - jak to se mnou vypadá, aby je zase ona mohla předat i zbývajícímu členu našeho týmu. Postarat se o malého, aby dostal, co potřeboval a se mnou prodýchat každou kontrakci, kdy jsem se už moc nedokázala držet na nohách. Tělo se mi začalo čistit čím dál víc. Naše ženy měly přijet k nám do hodiny. A já se v sobě uklidňovala, že bude bazén s vodou a že to bude snesitelný, i že si splním svůj sen. Jenže já byla na chodbě na zemi blízko záchoda na karimatce s obrovským polštářem, ustaraným mužem (jestli náhodou něco nepotřebuju k jídlu 😀), téměř neschopná odpovídat na xy otázek a s dítětem, co se vehementně snažilo mě rozveselit... asi dost komická situace - z pohledu nezúčastněné osoby. Snažila stále vědomě dovolit podvolit se každé vlně, která přicházela do doby, než se mi chtělo tlačit. Sama jsem si nebyla jistá jestli můžu (taková blbost, tělo si stejně jelo svoje)…

Najednou se pode mnou objevila krev. Panika, nejistota, jestli to náhodou nezabalíme a nepojedeme do Tábora. Neměla jsem zabalenou tašku (pro případ odjezdu) a bylo mi to zcela jedno. Přemýšlela jsem, vedla sama se sebou spory o tom, jestli si nepojedu odrodit do Tábora a při tom si nechat něco píchnout na bolest - kvůli těžko snesitelným křížovým bolestem. Muž mezitím vedl telefonát s Karolínou, která uklidňovala, že dokud je to v takové míře, v jaké bylo, že to je v pořádku. Stejně pokračovaly mé vnitřní rozhovory typu, že stejně bych asi nezvládla cestu autem, nebo že takhle jsem to nechtěla a vůbec, co blbnu...

Rozhodla jsem se jít na záchod, říkala jsem si, že tam by se to mohlo uvolnit, i když mi sezení přijde nezvladatelný, navíc vlny na něm byly kompletně ochromující. Jediný k čemu to sezení na záchodě bylo dobré, že jsem se mohla mezi vlnami opřít o stěnu se splachovadlem a trochu pospat, než přišla další. Pokaždé jsem se i částečně modlila, aby náš tým už konečně dorazil a já dostala podporu, kterou jsem nutně potřebovala.

Nakonec jsem se rozhodla, že dojdu do sprchy a zkusím to s vodou, opět. Jenže problém byl v tom, že teplá voda pomalu došla. Muž byl nervózní z toho, že přestože roztopil kamna, tak teplo neohřívalo vodu. Žádný rezervní plán nebyl, toto mělo fungovat.

Brzy jsem zaslechla, že naše drahé ženy dorazily, odložily své vybavení a hned mezi dveřmi se mě ptaly, jak jsem na tom. To jsem už měla vypnutou vodu (stejně už byla úplně studená). Byla jsem na kolenou ve sprše a nebyla už schopná odpovídat, stačil jediný pohled dvou zkušených žen a přesně věděly v jakém stavu se nacházím. I to, že to nebude trvat dlouho. Proto jedna pečovala o mě, než se připravilo porodní hnízdo v koupelně. Pak jsem si už jen, za jejich pomoci, po čtyřech přelezla ze sprchy na připravenou karimatku s ručníky a jednorázovým podložkami. Po té se naše úžasná dula ujala Matyho, který se během celého porodu pohyboval z místnosti do místnosti, ale jinak si hrál a vnímal celý proces jako přirozenost. Se mnou v koupelně zůstala skvělá Bába a Kuba…

Po celou dobu mi dělal Kuba podporu, oporu i osvěžující koutek. Bába byla za mnou kontrolovala postup procesu, přikládala teplou žínku namočenou v bylinkách na hráz pro uvolnění kůže. Když jsem si stěžovala na křížové bolesti tak přikládala teplou žínku i na kříž, což bylo velmi příjemné a uvolňující. Když bylo potřeba podpořila mě i slovně s pochválením, že to dělám dobře a že to jde krásně. Jindy zase třeba poradila co s hlasem, abych pomohla procesu, nebo změnu polohy, aby se miminko posunulo tam kam mělo a bylo to pro něj i mě snazší.

Dokonce jsem v tu dobu i vědomě dovolovala poddat se celému procesu, že moje tělo ví nejlépe, co kdy má dělat a ono mě samo vedlo a pracovalo podle sebe. Tlačilo samo bez toho, že by mi někdo říkal kdy mám/nemám tlačit. Nikdy by mě nenapadlo že to je takový pocit, jak kdybych měla průjem a tělo tlačilo i kdybych já sama nechtěla. Navíc vědomý jako takové, které člověk do té doby zná během celého procesu, zmizí a ponoří se do svého nitra - do sebe, pokud k tomu má prostor.

V průběhu jsem si sáhla dovnitř, abych zjistila jak jsem na tom a jestli už neucítím hlavičku. Jenže mi to přišlo stále stejné. Pokračovalo se v opojení vln a v tempu těla. Pak najednou mi bylo řečeno, že je vidět hlavička, zase jsem si naprosto samozřejmě na ni mohla sáhnout. Byla taková jemná a měkoučká. Po další vlně už byla hlavička venku po obočí, následně po pusinku a nakonec celá. Během porodu hlavičky jsem dole na kůži cítila silný tah, pálení kůže a trošku bolesti. Necítila jsem, že by se mi kůže kvůli průchodu trhala. Následně se čekalo na otočení miminka, aby v pořádku vyšla ramínka. Bába mě požádala, abych změnila polohu do startovací pozice, a zabrala, protože už zbývala jen ramínka, než zbytek tělíčka vyklouzne. Nebyla jsem schopná se sama udržet na nohách ani s podporou Kuby, proto přiběhla Karolína a pomáhala mi držet nohu v té pozici, ve které bylo třeba. Hned na to vyšla ramínka i zbytek tělíčka. Bába ho chytla do rukou a obratem mi ho podala do rukou.

Ženy pro mě připravily prostor hned v koupelně, abych si mohla jen lehnout a mít na sobě naše čerstvé miminko. Přikryly nás s malým a s Kubou nás nechaly společně si užívat první chvilky. Maty za námi chodil do koupelny a nosil miminku hračky, aby si asi pohrálo. Nakonec se přišel i přivítat s novým členem rodiny, trochu pomazlit, než nás s Kubou zase nechal s miminkem samotný. Jedna z žen občas nakoukla do koupelny, jestli je vše v pořádku, ale jinak nám nechaly klid i soukromý. Po asi půl hodince se byly zeptat, jestli už je cítit odloučená placenta. Nebyla jsem vyčerpáním schopna rozeznat třes těla a případné slabé vlny, které by znamenaly vypuzení placenty. Ale ještě jsem měla čas. Než uběhla další půlhodina, tak se opět byly zeptat, jestli už jsou cítit vlny a placenta. V tu dobu jsme už měla pocit, že nějaké stahy opravdu jsou. Bába se mě zeptala, jestli do mě může strčit prst, aby zjistila, kde je placenta a v jaké pozici pro mě bude lepší ji dostat ven. Dohodly jsme se, že bude lepší v podřepu, protože jsem to cítila, že to bude jednodušší. Zkontrolovala ještě pupečník, zdali je už dotepaný, aby se mohl ustřihnout (byla to naše dohoda). Byl již naprosto bílý a bez tepu, což jsem si mohla sama ověřit. Podvázala ho z každé strany a podala Kubovi speciální nůžky na přestřižení. Trochu se ošíval, ale bylo mu řečeno, že musí, jelikož ona není papírnice a nestříhá. Když musel, tak musel - pro něj to byl pravděpodobně zážitek na cely život. Během těhotenství jsme se o tom totiž bavili a dohodli se na tom, že si na to netroufá, takže to dělat nebude. Nějak mu to nevyšlo. 😂

Konečně jsme se odvážili podívat, co to teda máme. Jestli je to holčička nebo chlapeček. Já stále doufala v holčičku, ale nějak mě intuice zklamala. Dle camfourku mezi nožičkama bylo jasný - je to KLUK.

Následovala Kubova chvilka s naším novým členem domácnosti - bonding. To, o co jsme poprvé byli připraveni… Já se za pomoci duly zvedla, abych porodila placentu a udělala pár kroků do sprchy. Ženy ji mezitím zkontrolovaly, zdali je vcelku. Po umytí jsem také za pomoci přešla do připravené postele. Dostala jsem zpět malého, kdy se konečně i poprvé přisál. Karolína donesla udělaný placentový koktejl, takže jsme se s malým mohli mazlit a já do sebe mohla dostávat po porodu tak důležité živiny a přirozené hormony, včetně energie.

Teď už jen zbývalo zkontrolovat poranění, zvážit miminko, předat nám instrukce, trochu se najíst popovídat si o pocitech a zážitcích a jít si konečně lehnout.

O 13 hodin déle a přitom takový rozdíl. Neměnila bych.

První vlnky mi po delší době od poslíčků přišly kolem půl 3 ráno, kdy byly po delší pauze, různě dlouhé a jemné. Už po několikáté od Nového roku jsem šla zkusit sprchu 🚿teplou vodou (vanu 🛁 jsem si šetřila na později), jestli se něco stane, ale nic se nezměnilo. Dřív se to alespoň zjemnilo víc a ustalo. Vrátila jsem se do postele s telefonem, abych si kontrolovala jak často a dlouho vlny přicházejí. Po tom, když jsem zjistila, že vlny jsou nějakou dobu už celkem pravidelný, napsala jsem dule a porodní asistentce, že to vypadá že se něco začíná dít, ale že ještě mají čas.

Byla to prapodivná noc, protože Kuba byl trochu vzhůru, jakoby tušil, že se něco děje a ptal se, co může udělat. To už bylo kolem 5. Nebyla jsem si pořád jistá, jestli z toho porod bude, nebo to budou opět jen poslíčci. Vzpomněla jsem si na svou drahou dulu ❤️ a požádala Kubu, aby mi připravil voňavou napářku a že pak uvidíme co z toho bude. Přinesl mi do ložnice zapůjčenou stoličku, deky na přikrytí a nakonec připravený hrnec s napářkou. Vlny jsem prodýchávala nad příjemným teplem a nechala uklidňovat vůní bylinek. Co se nestalo, bylo zintenzivnění vln, silných, různě dlouhých, pravidelných. Ovšem to už jsem nezvládala kvůli jejich intenzitě jen prodýchávat. Beník 🐕 v tu dobu už větřil, že se něco děje a byl vždy na blízku, jako posledních pár měsíců. Zabalená do deky jsem si připravila mezi vlnami yogamatku do chodby, abych nerušila děti. Došla si pro gymnastický míč a půjčený peanut ball, abych je měla pro potřebu blízko u sebe. Gymnastický jsem využila okamžitě pro přenesení váhy z nohou do rukou a uvolnění tak spodní části těla při vlnách, což mi umožňovalo daleko větší zvládání vln. Začínala jsem už hučet, pro uvolnění čelisti a otevření hlasivek, zcela automaticky, aniž bych s tím cokoliv zmohla. Začala jsem už v tu dobu s Kubou řešit, že bychom měli dát vědět holkám, že to začalo. Jemu se stále nezdálo, že by jsme měli a že je moc brzo. Já jsem ovšem chtěla kvůli té intenzitě někoho u sebe, kdo se postará o tlumení. Mezi tím se nám probudili oba kluci, kteří chtěli jíst a jelikož já sama jsem nejedla, tak jsem si řekla jen o banán kvůli energii. Což akorát vyplnilo tu dobu, že jsem dostala v půl 7 zprávu od porodní asistentky, že pokud jsem vzhůru, tak ať zavolám. Obratem jí Kuba ode mě volal. Hned se  asistentkou začalo řešit jak mi je, což já nebyla v tu danou dobu schopná vůbec mluvit, protože pár vln po sobě bylo velmi rychle, což když slyšela tak posoudila, že to už na porod vypadá a jestli má tedy jet do Prahy na domluvené poradny, nebo si domluvit kolegyni na zastoupení a jet rovnou k nám. To se řešilo kvůli času a třetímu porodu (prý je nevyzpytatelný - sama jsem 3. dítě a málem jsem se narodila při natáčení monitoru na poradně) celkem dlouho. Nakonec se raději usoudilo, že teda přijede k nám podívat se na to, jak to vypadá a když tak pojede do Prahy, nebo domu, aby byla blízko. Samozřejmě se nezapomněla zajímat ještě k tomu, jestli jsem něco jedla, abych měla dostatek energie 🙌.

Občas to vypadalo, že se vlny trochu uklidnily, protože mi naskočil mozek a já normálně přemýšlela, jak kdybych nebyla na začátku porodu. Každopádně jsem v tu chvíli mohla řešit čistě logické záležitosti jako ozvat se dule, které Kuba měl zavolat. S tou byla dohoda taková, že se v klidu nasnídá, pobalí věci k porodu a vyjede k nám. V mezičase jsem si už sáhla i po druhém míči 🥜, abych se na něj mohla posadit a odlehčit nohám. Já se zase po tomto vyřešení situace mohla vrátit do porodního procesu, což mi šlo tak na půl, protože kluci kolem mě lítali jak tornáda 🌪️, dělali si ze mě prolézačku 🛝 a furt do mě šťouchali... Naštěstí brzy dorazila asistentka a po tom, co mě viděla, tak usoudila, že raději zůstane. Nechávala mi prostor pro odpočinek a klid. Vlastně ani nevím jak se to stalo, ale začala mi mačkat při vlnách akupresurní body na bedrech, které pomáhají při porodu zvládat bolesti lépe. V tu dobu jsem byla velmi ráda, že tam je někdo komu nemusím říkat, co má dělat, ale dělá sám od sebe to, co já potřebuju 🙌 fakt k nezaplacení, ale stejně mi tam chyběla ještě má drahá dula, na kterou jsem se moc těšila, až ji budu mít u sebe 🤫 Ta dorazila kolem půl 9 a velmi energicky se hned zajímala, co a jak a že by hned něco začala dělat. Kuba za pomoci duly zpacifikoval kluky, aby se s ním šli vyblbnout na chvilku ven a vyvenčit Beníka. Konečně na chvíli klid, než se všichni 4 vrátili s tím, že chlapi na úpravu oken skutečně přijeli a jestli bychom to nemohli zvládnout, aby okna byla lépe seřízená 😂😅 Což nás všechny 3 ženy zarazilo, asistentka se na chvíli zamyslela jestli by se to dalo zvládnout, když bychom se někam zasunuly a oni by obešli dům, což se ukázalo jako nemožné, protože byl potřeba celý dům se všemi okny 🫣 A na mě bylo, abych to naprosto vážně zamítla s tím, že v žádným případě 🙅‍♀️.  Ještě nějakou dobu jsme se všichni snažili tolerovat dětskou živelnost, která se ale nedala brzy zvládnout, a proto se musel vyřešit jejich odsun za babičkou, do té doby, než půjde do finále, abych měla klid a prostor na porodní proces.

Zbytek mám trochu slitý časově, vůbec netuším, jen jsem vnímala péči ne jedné, nebo dvou osob, ale rovnou tří, kteří se u mě střídali. Kuba se staral, abych měla dostatek tekutin a energie. Udělal mi během té doby i ječmen, který si myslím, že mě v průběhu zdlouhavého porodu zachraňoval energeticky a minerálně. Poprvé jsem během porodu jedla, i když ne moc, ale jedla 🍜🙌. Dula s asistentkou o mě pečovaly jak duševně, abych měla prostor a klid, aby mi bylo dobře a abych snadněji zvládala křížové bolesti. Využila jsem jak napářku v průběhu, tak aromaterapii v celém průběhu porodu, díky bohu za masáž od duly 🙏❤️ možnost, kdy jsem mezi kontrakcemi mohla spát. Asistentka ulevovala masáží rebozem. Kuba se částečně snažil u mě být a nebýt. Když u mě nebyl, tak si domlouval termíny ve školkách. Ženy jsem ani později už nerozeznal, která v danou chvíli je u mě, protože jejich energie byla u obou velmi podobná a jemná, že odchod jedné a příchod druhé jsem ani nezaznamenala. Zažila jsem v průběhu porodu i dlouhou koupel, kde jsem mohla zrelaxovat a zároveň nechat vše plynout. A přestože jsem dřív nechápala, proč se nechávají ženy u domporodu vnitřně vyšetřovat, tak jsem to tentokrát i já sama 2x dobrovolně podstoupila s nadějí, že to snad už brzy bude... Nebylo ale rozhodně to nebylo nic, co by mě v tomto případě rozhodilo a způsobilo stres, jako když jsem tohle "musela" podstupovat co 4 hodiny v porodnici 🥴.

Každopádně v tu chvíli jsme všichni k tomu začali přistupovat, že se pozice musí zefektivnit. Částečně jsem na to šla intuicí a částečně svými vědomostmi, ale ani to mi nebránilo se plně ponořit do sebe (aneb když dula využívá své zkušenosti v praxi i u vlastního porodu). Na suchu bylo pro mě daleko horší v leže zvládat křížové bolesti a tak jsme všichni měli své poprvé - polohování na posteli s pomocí přístrojem TENS (elektrody, které pomáhají zvládat bolest). Po nějaké době, kdy jsme vyzkoušeli všechny možné způsoby, jsem dostala otázku, jestli se nechci zase přesunout do vany, že tam si zase trochu odpočinu a mohlo by se to v ní dojet.

Nevím, jak dlouho jsem v ní strávila, ale vím, že už se začalo stmívat a ženy mi v koupelně rozsvítily připravené červené světýlka, nechaly difuzér s EO a průběžně mě buď stále mačkaly akupunkturní body, anebo polévaly vodou (jak se občas vyplatí mít dětské hračky v koupelně)😅. Kuba mi donesl zapálenou svíčku ze včelího vosku ❤️‍🔥, vonnou tyčinku 💨 do koupelny, ale i dětskou kapsičku a zbytek Vincentky. Takový servis jsem snad nikdy neměla.

Ve vaně 🛀 jsem strávila ještě nějakou dobu, prodýchávala vlny opřená o peanut ball 🥜, nechala se opečovávat ženami, které byly tiché a když měly možnost tak odpočívaly se mnou, dokud nebyla potřeba další jejich péče. Neustále jsem měla pocit, že jsem si plně vědoma všeho, co se kolem mě děje. Ale z vyprávění porodního týmu to tak zcela nebylo.

Později, když už to vypadalo, že se jde do finále, tak se Kuba rozhodl, že dojede 🚗 pro kluky, aby byli u příchodu sourozence (navíc to bylo Matyho přání už od těhotenství). Jen co odjel, tak se celý proces rozjel do jiných obrátek, po celou dobu jsem  pohybovala s nohama z kleku do  startovací pozice a zpět, tak jak mi to přišlo, abych miminku udělala v porodních cestách dostatek prostoru pro průchod. Stejně mi přišlo, že to jde hodně pomalu. V určité fázi průchodu hlavičky mě zachvátila naprostá panika z tlaku, že mě to dítě uvnitř úplně roztrhne, že má velkou hlavu. 😱 Ženám jsem začala říkat něco - že už nechci a že už nemůžu dál, cítila jsem se hodně na dně a že už to skutečně nemůžu zvládnout. Docházeli mi síly po psychické stránce, ale fyzicky jsem ještě měla sil dost. Ženy si předali informaci o krizi a pohledy. Udělaly pro mě velmi důležitý akt, kdy se moje hlava zvládla zastavit v tom nepřeberném přehlcení, pomocí krizových Bachových esencí. A já zbytek porodu dala tak trochu na sílu, kdy jsem vědomě silou tlačila své dítě ven. Během toho mě ženy neustále opečovávaly a kontrolovaly, jak to jde + chránily hlavu miminku, kvůli dnu vany.

Konec nastal chvíli předtím, než se Kuba s dětmi vrátil zpět. Ale to jsem už měla malého na sobě, kdy jsem si ho sama vytáhla z vody a ženy přes něj akorát daly plenku, aby mu nebyla zima. Malý byl celý od mázku, jako asi žádný z předešlých dětí. Ale byl stejně vlasatý a příchod pro něj asi nebyl zcela klidný, proto se ozýval intenzivně, aby si tu změnu mohl zpracovat v bezpečí a teple. Z Kubovo výrazu tváře mi bylo jasné, že je zklamaný z toho, že to s dětmi nestihl, ale alespoň už byl prostor pro následný mazlení i s dětmi. Navíc mi ženy mohly pomoci vylézt vany, kvůli kontrolování ztráty krve po porodu. A malého mohl při tom podržet Kuba, tak aby ani jednomu z nás neublížil. Přesunuli jsme se všichni na matraci do ložnice, kde jsme čekali na odloučení placenty, přisátí miminka a zjištění pohlaví (kdo by řekl, že i na potřetí to bude další kluk 😅).

Po tom co se odloučila placenta jsem domluvila, že pupečník rituálně přepálíme. A tak se také stalo. Pak už jen úklid domácnosti, má první poporodní sprcha a bonding malého s tatínkem ❤️.

Závěr:

Člověk by řekl, že třetí porod může být překotný, nebo rychlejší než třeba první, ale ani na potřetí to nebylo nic jednoduchého 15 hodin, jen to fiklo. A i přesto vzpomínám na tento porod nejen s velkou pokorou, ale také úctou, vděčností 🙏 a obrovskou láskou. 😍

Později jsem se dozvěděla od svých žen, že porod byl krásný, i když všechny nás překvapil svou délkou, ale také to, že pravděpodobně se ten náš malý plaváček narodil ve vaku blan, který pravděpodobně porodní asistentka nechtěně praskla rukou při jištění hlavičky ve vaně (špatně se jí to ve vaně kontrolovalo). A tak tu máme jeden malý zázrak, který k nám přišel s velkou pravděpodobností podruhé a nejen že mi splnil můj sen o porodu do vody, ale nejspíš patří i k výjimečným miminkům, kteří se narodili ve vaku blan.