Příběh naší malé Amazonky. Se začal psát ještě předtím než se vůbec narodila... A přestože jsem do dnes nepochopila, čím mě tato bytost provedla do teď a je ve hvězdách, co si pro nás nachystala do budoucna. Tak i tak se rozhodla k nám přijít velmi záhy po nejmladším synovi...
Tohle těhotenství bylo zcela jiné, než všechny předešlé - pro všechny bylo velkým překvapením, včetně mě a to nejen protože jsem myslela, že se mi vrátil cyklus, ale taky protože na gynekologii mi oznámili, že tam s velkou pravděpodobností měli být děti dvě. 😱 Naše princezna je totiž děťátkem, které si nejenže zvolilo absolutně od začátku svojí cestu, ale také i velmi silnou bytostí. Bylo na ní - jestli to vzdá jako ta druhá dušička, nebo jestli se rozhodne vytrvat a to i přes to, že jsem volbu nechala na svém těle a na ní bez podpůrných chemických koktejlů na udržení těhotenství. A tak jsem musela ujít kus cesty s přijetím, s plány, s otevřeností i se zklamáním, ale i dalšími záležitostmi.
Stejně tak, že naše malá bytůstka dostala informace různých energií skrz dotek bříška od mých kolegyň z mého dulího studia, které mě v rámci učení se různých druhů péče o těhotné měly možnost krásně opečovat. A ještě posdílet energii našeho ročníku, která mě i malou provázela po celý čas porodu. 🙏 Navíc sama jsem vnímala jako moc mě to studium ovlivnilo v rámci přípravy na tento porod. Cítila jsem se připravená nejlépe, jako nikdy předtím.
První vlnky přišly kolem půl 3 ráno, ale daly se zvládnout a já se snažila odpočívat. Nechtěla jsem opakovat obrovskou intenzitu jako u předchozího porodu od úplného začátku. A protože jsme měla v hlavě myšlenku, že pokud to bude porod, tak si potřebuju co nejvíc odpočinout, abych to zvládla. To byl právě tentokrát můj velký strašák - jedno malé dítě, které mělo náročné období a já k němu v noci vstávala, jelikož bylo plačtivé i v noci. Uf. Pospávala 💤 jsem takhle asi přes 2 hodinky, než než jsem dala vědět kolegyni dule a porodní asistentce, že se něco děje a aby počítaly s odjezdem. Následně jsem zase zalezla do postele, než už jsem v posteli nemohla zůstat... Snažila se vlny rozchodit a prodýchat, hlavně tak, abych nevzbudila děti. Ale šla jsem si už pro psychickou podporu od muže skrz dotek 🤝, zatímco on zdárně spal vedle Fínka. Nakonec jsem se zase zvedla a odešla zkontrolovat telefon kvůli porodnímu týmu.
Bylo skoro půl 7, kdy jsme zjistila, že mám od porodní asistentky zmeškaný hovor 📞 a tak jsem jí rovnou volala zpět. Už jsem se dostávala do stavu, kdy jsem cítila, že vlny sílí, ale nebyla jsme si jistá, jak jsou dlouhé, ani jak jsou často. Na tohle jsem nikdy úplně nebyla a tentokrát jsme nebyla schopná to vůbec nějak odhadnout. Bylo zvláštní, že porodní asistentka působila do telefonu, že jsme ji nevzbudila a byla mnohem tišší 🤫 než obvykle. Pochopila jsem až záhy, že je už nějakou dobu vzhůru - je u jiné rodící ženy a máme se domluvit s Martinou... Byl to pro mě docela šok. Na poslední kontrole (kde jsme se viděly a bylo to dva týdny před porodem) mi totiž sdělila, že čeká už jen na mě s porodem a tak se s tím, že by nedorazila vůbec nepočítalo. 😱 Ale že prý zkusí pár svých kolegyň, jestli by některá z nich mohla dorazit místo ní. Jednu jsem neznala ani podle jména, s další jsem se občas potkávala v Praze na poradnách a další mi dala před rokem nějaké rady ohledně RL a matriky, se kterým byl "problém". No a poslední nepřipadala v úvahu kvůli ztrátě důvěry na osobní úrovni.
V hlavě mi tedy jeli různé scénáře, jestli budu rodit s jinou porodní asistentkou, budu sama, nebo bude pouze dula, nebo jestli nejet do porodnice 🏥, kde bych stejně byla sama (minimálně po dobu než by přijela Marťa) a co všechno by se tam mohlo zase stát. Zároveň jsem si chtěla ještě odpočinout (už delší dobu jsem byla hodně unavená a ještě nastydlá) a být v klidu, ale rozhodla jsem se nakonec pro vanu 🛁, jestli se něco změní a není to jen trénink. Mezitím, co se připravovala vana a já do ní vlezla s myšlenkou a vzpomínkou na poslední porod, že se budu cítit lépe a budu i v teple, tak jsme volali Martě. 📞
Marťa nám po telefonu zhodnotila situaci, jak často jsou vlny ⌛ a jak to zvládám. Nakonec nám oznámila, že pokud nepřijede porodní asistentka, tak že nepřijede, jen pokud bychom se rozhodli jet do porodnice. Což jsem o tom velmi maloučko začala uvažovat, jen kvůli tomu, abych měla u porodu někoho, kdo ví co má dělat, aby mi pomohl s určitým typem bolesti a kdo mi dodá tu podporu, kterou bych doma s dětmi bez pomoci těžko měla (zvlášť při té silné únavě, kterou jsem v době porodu trpěla). Ale ohledně pocitů jsem zažívala zklamání, že budu muset zase do porodnice, kde samotná rodička může schytat rutinu a personál blbce či cokoliv jiného bez možnosti bránit se. Pak i to, že mě můj porodní tým nechal na holičkách. Ale i pochopení ochrany Marti a jejího klidu. A obavy z toho, jak to mám úplně sama zvládnout... Směs všelijakých pocitů a pohrávání si s různými alternativními plány, které mi nedodávaly klidu, ale ani mě zcela nerozhodily. Až jsme to víceméně odevzdala, že to nějak dopadne.
Další telefony vyřizoval muž📱, protože já to přestala v lehce napuštěné vaně zvládat a navíc se mi chtělo spát + potřebovala jsem být hodně v teple, takže jsem nakonec vylezla ven a odešla si lehnout na gauč do obýváku. Kuba přese mě ještě dal deku, abych byla v teple a snažil se zatopit v kamnech. Tím spíš, ale celou místnost slušně začoudil.💨 Já se snažila pospávat, myslet na to, aby se mi tělo v klidu otevíralo k porodu a prožívat přicházejí vlny, co nejvíce přijímající. Někdy mezitím jsme dostali informaci, že asistentka nakonec přijede a k druhé ženě dorazí jiná její kolegyně, která s ní bude u porodu. Což zase znamenalo předat informaci Martě, aby dorazila. Byl to celkem blázinec a já moc nevnímal okolí. Vím jen, že po mě lezli děti, že pořád něco chtěli a že mi to vlastně bylo úplně jedno. Já se při tom všem snažila co nejvíc odpočívat a případně ještě trošku vyspat, protože jsem se cítila stále hrozně unavená.
Nakonec po nějaké době dorazila porodní asistentka🩺 a v závěsu za ní i Marťa. Bylo kolem 8 hodiny. Obě se okamžitě daly do práce příprava potřebných věcí a v tichosti zjištění mého stavu a navíc ještě otevření oken kvůli vyvětrání kouře z krbu. Kuba mezitím obstaral děti a odvezl je na hlídání k babičce, najednou bylo velmi znát, že domácnost utichla🤫 a byl klid. Ženy byly trpělivé a nechávaly mě stále ještě průběžně odpočívat, místností se nesl pach ohně z krbu, a z difuzéru i vůně skořice, kterou mám moc ráda. Marťa neustále řešila jestli nemám hlad, nebo nepotřebuju napít. A při vlnách jsem dostala teplý polštářek na bedra pro uvolnění a dodání tepla do těla. Při vlnách mi ho ženy ještě stlačovaly na tlakové body pro větší uvolnění pánve. Bylo to natolik nápomocné, že jsem cítila jen tlak ze svalů, ale bez bolesti. Až se Kuba vrátil sám i bez nejmladšího, to bylo zhruba půl hodina. V tu dobu mi na chvíli projela hlavou myšlenka, kde je Fínek a že jsme se nedomluvili na hlídání všech tří kluků. Ale z toho mě vytrhla nenadálá vlna. Ještě chvíli jsem jen polehávala prodýchávala přicházející a zase odcházející vlny, nechávala se obletovat svým porodním týmem.
Pak nastal čas změnit polohu, aby se porod trochu pohnul, protože takhle bych mohla rodit i několik dní a zbytečně se vyčerpávat. Proto jsem vstala, společně v konsenzu s ženami, ale než se připravilo porodní místo v obýváku, místo ložnice🛏️ kde jsem předpokládala část porodu, přišla silná vlna, která mi podlomila nohy. Ještě, že ke mě přiskočila porodní asistentka, abych se do ní mohla zaklesnout a v klidu se poddat přiblížení našemu miminku. Očividně asistentku celkem překvapila má váha, kterou vzhledem k mě konstitutci nečekala a musela si upravit svůj postoj, aby to celé ustála. Mezitím se konečně přinesla připravená matrace, která celou dobu čekala akorát na tenhle okamžik. Okamžitě jsem si na ni klekla a už jsem jen horko těžko přemýšlela nad tím o co se opřít, ale abych nešla do polohy, která by byla proti gravitaci a miminku. Vnímala jsem, že si toho všimli všichni kolem mě a společně přemýšleli, jak by mi to usnadnili, nebo nějak pomohli. Další vlna, já se akorát zapřela rukama o muže kolem krku s tím, že jsem znovu musela vstát. Pak už jsem neváhala a před další vlnou jsem jen muže zaúkolovala, aby si vzal rebozo, aby to bylo pro oba lepší - já se nebála, že si vykloubim ruce, nebo že spadnu, protože se neudržím a on, aby to ustál. Ženy dál pokračovaly s prací na mých bedrech a nadzvedáváním bříška rebozem. Během té doby jsem se stačila handrkovat s Kubou o tom, jak by měl mít rebozo, aby si neublížil a ustál mou sílu.
Sled událostí dále pokračoval vcelku rychle, protože mi asistentka podvázala bříško velmi pevně šátkem, že jsem jen zašlapala po dechu. Pak to neustále pokračovalo, že při každé další vlně i 3 lidi byli málo. Všichni měli co dělat. Já vnímala obrovskou sílu při každém zapření se o muže, že bych se i čistě dokázala za ruce a rebozo o svého muže zvednout s koleny z matrace. V mysli mi jelo brzdění síly a zklidnění dechu, které jsem měla naučené nejen z kurzu MDI, ale také díky hypnoporodním technikám. Miminko sestoupilo do pánve a já vědomě poprvé za všechny 3 předchozí porody cítila, že tam v pánvi mám hlavičku, i to že se mi tam pohybuje. Velké uvědomění si vlastní anatomie a biomechaniky pánve. Když jsem opět měla šanci si sáhnout na hlavičku miminka, tak jsem poprvé odmítla, protože jsem věděla, že potřebuji vést energii do toho, abych zklidnila dech, netlačila silou pro zbytečné poranění, nechala miminko dorotovat, aby se mohla narodit i ramínka a zbytek. Dobře jsem poznávala ten pocit tlaku a pálení, avšak poprvé jsem se zcela vědomě a odevzdaně (poranění, neporanění) rozhodla překonat strachy, soustředit se na uklidnění a posečkat v klidu bez tlaku, tak dlouho jak naše malé bude potřebovat udělat ty správné pohyby pro porod svého tělíčka. Měla jsem zavřené oči🙈, byla v sobě a dýchala hlubokými výdechy. Ženy byly v překvapené, že miminko má čepičku z plodových obalů, hýbe nosánkem a čeká. Marťa mi stačila udělat fotku, protože tohle není příliš častý jev. Pak už jsem jen ucítila, jak se miminko pohnulo, povolil tlak a miminko vyklouzlo. Rychlá úleva a já si náš malý poklad hned z matrace zvedla do náruče. Konečně. Nebyla jsem po takovém výkonu schopná vstát, Marťa zůstala za mnou pomohla mi se o ní opřít a tak jsem si jen s roztřesenýma nohama k ní napůl sedla. Přiložila si malou, která se okamžitě přisála k prsu k mému velkému překvapení. Ubezpečila jsem Kubu, že je to skutečně holčička👧 a ne další kluk.
Čekalo se už jen na placentu, která se odpoutala celkem brzo i díky tomu, že malá byla tak hladová a ještě že tak, protože jsem cítila, že ze mě teče dost krve. Tak jsem dostala pod jazyk tinkturu z kokošky, která ale neměla takový účinek, jaký bychom si všechny přály. Rozhodně jsem s porodem placenty neváhala. Malou jsem předala do rukou, abych se mohla znovu zvednout na čtyři. A přišlo to, zdálo se mi to že to bylo snadný, protože je venku, jenže mi asistentka řekla, že to placenta ještě není. Pouze sraženina. Okej, tak ještě jednou, s použitím vlastních zbylých sil. Hurá vyšla celá a za ní ještě nějaké sraženiny. Musela se ještě zkontrolovat, jestli je skutečně vcelku a nikde nic nezůstalo. Bohužel já i nadále celkem dost krvácela. Požádala jsem rovnou o placentový koktejl, protože jsem cítila, že potřebuji trochu dodat té síly i zastavit krvácení a vyhnout se tak nezbytnému přejezdu do nemocnice. Zbytek placenty se dal do misky, malá se nechala ještě připoutaná pupečníkem k ní a já se posadila na pohovku společně s malou v náručí. Koktejlem jsem se nechávala prolejvat, dokud se krvácení nezmenšilo na normální poporodní krvácení. Kuba když už viděl, že je vše v pořádku a ženy to se mnou zvládnou, tak odjel pro zbytek naší smečky.
Porodní asistentka mi během té doby vypsala papíry pro matriku a pediatru a rovnou zkontrolovala životní funkce, včetně tlaku a případné poranění. Neustále jsem slyšela že jsem bledá a jestli jsem v pořádku, jestli se mi už nemotá hlava apod. Naštěstí vše bylo lepší, ale sama vstát jsem si netroufla, takže jsem byla ráda, že nic nemusím.
V momentě kdy se Kuba vrátil s dětmi, tak se všichni okamžitě šli přitulit a přivítat sestřičku. Jedině na Fínkovi bylo znát ten šok, že mám v rukách jiný dítě, který nezná. A jsem si docela jistá, že kdyby byl u porodu, tak jako kdysi (v tu dobu druhého porodu jen o něco starší) Matýsek, tak by sestřičku přijal snadněji, než když přišel k hotové věci.
