Text jsem kdysi sdílela na pokračování na svém profilu na sociálních sítích. Každopádně příběh byl sepsaný velmi brzy po porodu, aby byl co nejvíc autentický a jak si ho pamatuji.

Toto je něco co sdílím, protože se mi to zdá důležitý a zvlášť pozitivní příběhy jsou obohacující. Akorát nás příběh je trošku jiný a zvolili jsme si vlastní cestu, i když ji nikomu nevnucujeme ani nepreferejume naši cestu. Pro nás byla ta nejlepší a nejkrásnější.

V pátek 18.6. (vypočítaný den termínu od naší komunitní PA) kolem 13 hodiny mi začaly celkem kontrakce, které nebyly příliš silné, tak jsem odpočívala. Už jsme si několikrát předtím zkusili, že se tělo intenzivně připravuje, ale nakonec to vždy předtím přešlo, tak jsem počítala s tím, že se to může stát i tentokrát. Proto jsem to ani nijak neřešila, jen jsem to dala vědět muži, protože byl celý den v práci a já chtěla mít jistotu, že kdyby náhodou, nebudu s Matym doma sama... Večer po sprše se to zlepšilo a kontrakce trochu ustoupily. Já si dala teplou sprchu, udělala napářku, dle původního plánu, podívali jsme se na film a šli si lehnout…

Kolem půl 2 ráno mě ze spaní probudily silné kontrakce, které už jsem musela rozchodit, postupně i začít prodýchávat, jelikož začaly být ještě silnější. Párkrát jsem vyzkoušela sprchu, která na nich nic nezměnila, alespoň jak jsem to sama vnímala. Spát, ani jen ležet jsem nemohla, sotva sedět. Jenže i tak mě vždy sevřel tlak celý hrudník a krk, při každé vlně, že jsem měla pocit, že nemůžu dýchat. Pokaždé jsem si vědomě musela myslet na správný dech a vnímat si ho i pod rukama. Čím kratší interval mezi kontrakcemi, tím těžší soustředění se na dech a ještě snaha nevzbudit Matyho, který spal u nás v posteli. To už jsem se snažila o nějakou podporu ve fyzickým kontaktu s mužem. V tu dobu byl asi v polospánku, protože bylo znát, že vnímá, že se něco děje. Nechtěla jsem ho vyloženě budit, jen jsem potřebovala vědět, že v tom nejsem sama… Druhý den měl mít od rána fotbal a mě čekal den o samotě doma, abych si odpočala bez Matýska. Jenže když mě asi viděl chodit po pokoji a slyšel dýchat tak stejně vstal. Chvíli se mnou jen tak byl, všechno sledoval a ptal se na nějaký věci okolo, pak se mnou zalezl do naší relaxační místnosti, kdy už nepomáhala v podstatě ani chůze. Z kurzů od jemného zrození (pro nás skvělá investice před oběma porody) jsme věděli, jak použít na úlevu rebozo, proto jsme ho vyzkoušeli. Bylo to to nejlepší na křížovou oblast, kterou jsem měla pěkně ztuhlou. Ale je to pěkně náročný, jak pro toho kdo drží rebozo, tak pro ženu, zvlášť při únavě. Moc se mi chtělo spát.

V okamžiku kdy se blížilo svítání, což bylo před 5 ráno, tak vlny začaly být o slabší intenzitě do delších intervalů. Bylo to pro nás divné, ale asi to mělo svůj důvod a nic, co by nás tolik překvapilo. Už to tak bylo několikrát předtím a nakonec z toho nic nebylo…

Ráno jsme normálně vstali na budík - já se snažila nějak fungovat, i když stále nějaké nepravidelné kontrakce probíhaly. Ještě jsme se s Kubou stačili dohadovat nad tím, jestli to doma sama zvládnu, jestli mají kluci vůbec odjíždět a tak nějak kolem toho. Sama jsem si nebyla jistá ničím, zvlášť po tolika zkouškách... Nechala jsem nakonec kluky odjet s tím, že budu celý den v posteli a odpočívat. Snažit se to sama zvládnout než se vrátí, navíc přijmout výzvu do té doby neporodit - ta největší výzva v životě. Ani ne za půl hodiny mi volal Kuba, že se vrací, že si jeho rodiče vezmou Matyho na dopoledne a jestli prej něco nechci někde k snídani. Jen co se vrátil domu, kontrakce ustaly úplně, takže opět nic. Trochu mě kvůli tomu provokoval jak mohl v klidu být na fotbale… Byla to jen zkouška anebo se to spustí zase až v noci, kdy se ochladí. Dali jsme si jídlo, chvíli debatovali nad tím, že bych si šla ráda zaplavat do bazénu (netroufla bych si na venkovní plavání kvůli odchodu zátky).

Napsala jsem Karolíně, o tom, co se od předešlého dne dělo, a tak jsme měli ještě hovor s ní. No vyrušovat ji na oslavě narozenin, to by se mi fakt nechtělo, jenže vybírá si svoje zrození dítě a ne tak úplně já. Na doporučení jsme tedy zůstali doma, zalezli do postele a spali až do oběda. Po té se najedli a než jsme se nadáli, Kuba musel dojet přes kopec pro malého. Jenže po návratu našeho cvrčka mi začaly kontrakce na novo. Nebyl večer, ani se k němu nějak neblížilo. Bylo kolem 2 odpolední, nejdřív to pěkně u prsa rozjížděl Maty, kolikrát jsem ho musela utnout s kojením, abych měla prostor na to soustředit se na každou vlnu, která přišla díky přirozenému oxytocinu…

Kolem 4 hodiny to bylo zas o něco silnější, ale stále se to nějak dalo zvládnout a fungovat. Rozhodli jsme se, že si pustíme “Jedna ruka netleská”, to jsem se už různě kroutila, měnila pozice, abych našla takovou, ve které bych si trochu ulevila od bolesti a byla mi příjemná. Čím dál hůře se hledala. Chodila jsem, klečela jsem, bolesti mě mockrát dostali až do kolen, už jsem nevěděla co mám dělat a na povrch se dralo všechno včetně veškerých emocí, které jsem neměla sílu nějak “potlačovat”. Sprcha s tím také nijak nehnula. Nic moc nezabíralo a nebylo jednoduché něco najít. Až do momentu, kdy mi během jedné vlny praskla voda (již po druhé - chudák postel). Asi první, co bylo hlavní udržet sama sebe v klidu a nenechat si vyplavit adrenalin, který by proces zpomalil nebo zastavil (vybavila se mi vzpomínka na první porod, když se to stalo).

V tu chvíli Kubovi začal celkem pěkný kolotoč nejen kvůli Matymu, ale i kvůli mě. Zavolat Karolíně, předat veškeré informace - jak to se mnou vypadá, aby je zase ona mohla předat i zbývajícímu členu našeho týmu. Postarat se o malého, aby dostal, co potřeboval a se mnou prodýchat každou kontrakci, kdy jsem se už moc nedokázala držet na nohách. Tělo se mi začalo čistit čím dál víc. Naše ženy měly přijet k nám do hodiny. A já se v sobě uklidňovala, že bude bazén s vodou a že to bude snesitelný, i že si splním svůj sen. Jenže já byla na chodbě na zemi blízko záchoda na karimatce s obrovským polštářem, ustaraným mužem (jestli náhodou něco nepotřebuju k jídlu 😀), téměř neschopná odpovídat na xy otázek a s dítětem, co se vehementně snažilo mě rozveselit... asi dost komická situace - z pohledu nezúčastněné osoby. Snažila stále vědomě dovolit podvolit se každé vlně, která přicházela do doby, než se mi chtělo tlačit. Sama jsem si nebyla jistá jestli můžu (taková blbost, tělo si stejně jelo svoje)…

Najednou se pode mnou objevila krev. Panika, nejistota, jestli to náhodou nezabalíme a nepojedeme do Tábora. Neměla jsem zabalenou tašku (pro případ odjezdu) a bylo mi to zcela jedno. Přemýšlela jsem, vedla sama se sebou spory o tom, jestli si nepojedu odrodit do Tábora a při tom si nechat něco píchnout na bolest - kvůli těžko snesitelným křížovým bolestem. Muž mezitím vedl telefonát s Karolínou, která uklidňovala, že dokud je to v takové míře, v jaké bylo, že to je v pořádku. Stejně pokračovaly mé vnitřní rozhovory typu, že stejně bych asi nezvládla cestu autem, nebo že takhle jsem to nechtěla a vůbec, co blbnu...

Rozhodla jsem se jít na záchod, říkala jsem si, že tam by se to mohlo uvolnit, i když mi sezení přijde nezvladatelný, navíc vlny na něm byly kompletně ochromující. Jediný k čemu to sezení na záchodě bylo dobré, že jsem se mohla mezi vlnami opřít o stěnu se splachovadlem a trochu pospat, než přišla další. Pokaždé jsem se i částečně modlila, aby náš tým už konečně dorazil a já dostala podporu, kterou jsem nutně potřebovala.

Nakonec jsem se rozhodla, že dojdu do sprchy a zkusím to s vodou, opět. Jenže problém byl v tom, že teplá voda pomalu došla. Muž byl nervózní z toho, že přestože roztopil kamna, tak teplo neohřívalo vodu. Žádný rezervní plán nebyl, toto mělo fungovat.

Brzy jsem zaslechla, že naše drahé ženy dorazily, odložily své vybavení a hned mezi dveřmi se mě ptaly, jak jsem na tom. To jsem už měla vypnutou vodu (stejně už byla úplně studená). Byla jsem na kolenou ve sprše a nebyla už schopná odpovídat, stačil jediný pohled dvou zkušených žen a přesně věděly v jakém stavu se nacházím. I to, že to nebude trvat dlouho. Proto jedna pečovala o mě, než se připravilo porodní hnízdo v koupelně. Pak jsem si už jen, za jejich pomoci, po čtyřech přelezla ze sprchy na připravenou karimatku s ručníky a jednorázovým podložkami. Po té se naše úžasná dula ujala Matyho, který se během celého porodu pohyboval z místnosti do místnosti, ale jinak si hrál a vnímal celý proces jako přirozenost. Se mnou v koupelně zůstala skvělá Bába a Kuba…

Po celou dobu mi dělal Kuba podporu, oporu i osvěžující koutek. Bába byla za mnou kontrolovala postup procesu, přikládala teplou žínku namočenou v bylinkách na hráz pro uvolnění kůže. Když jsem si stěžovala na křížové bolesti tak přikládala teplou žínku i na kříž, což bylo velmi příjemné a uvolňující. Když bylo potřeba podpořila mě i slovně s pochválením, že to dělám dobře a že to jde krásně. Jindy zase třeba poradila co s hlasem, abych pomohla procesu, nebo změnu polohy, aby se miminko posunulo tam kam mělo a bylo to pro něj i mě snazší.

Dokonce jsem v tu dobu i vědomě dovolovala poddat se celému procesu, že moje tělo ví nejlépe, co kdy má dělat a ono mě samo vedlo a pracovalo podle sebe. Tlačilo samo bez toho, že by mi někdo říkal kdy mám/nemám tlačit. Nikdy by mě nenapadlo že to je takový pocit, jak kdybych měla průjem a tělo tlačilo i kdybych já sama nechtěla. Navíc vědomý jako takové, které člověk do té doby zná během celého procesu, zmizí a ponoří se do svého nitra - do sebe, pokud k tomu má prostor.

V průběhu jsem si sáhla dovnitř, abych zjistila jak jsem na tom a jestli už neucítím hlavičku. Jenže mi to přišlo stále stejné. Pokračovalo se v opojení vln a v tempu těla. Pak najednou mi bylo řečeno, že je vidět hlavička, zase jsem si naprosto samozřejmě na ni mohla sáhnout. Byla taková jemná a měkoučká. Po další vlně už byla hlavička venku po obočí, následně po pusinku a nakonec celá. Během porodu hlavičky jsem dole na kůži cítila silný tah, pálení kůže a trošku bolesti. Necítila jsem, že by se mi kůže kvůli průchodu trhala. Následně se čekalo na otočení miminka, aby v pořádku vyšla ramínka. Bába mě požádala, abych změnila polohu do startovací pozice, a zabrala, protože už zbývala jen ramínka, než zbytek tělíčka vyklouzne. Nebyla jsem schopná se sama udržet na nohách ani s podporou Kuby, proto přiběhla Karolína a pomáhala mi držet nohu v té pozici, ve které bylo třeba. Hned na to vyšla ramínka i zbytek tělíčka. Bába ho chytla do rukou a obratem mi ho podala do rukou.

Ženy pro mě připravily prostor hned v koupelně, abych si mohla jen lehnout a mít na sobě naše čerstvé miminko. Přikryly nás s malým a s Kubou nás nechaly společně si užívat první chvilky. Maty za námi chodil do koupelny a nosil miminku hračky, aby si asi pohrálo. Nakonec se přišel i přivítat s novým členem rodiny, trochu pomazlit, než nás s Kubou zase nechal s miminkem samotný. Jedna z žen občas nakoukla do koupelny, jestli je vše v pořádku, ale jinak nám nechaly klid i soukromý. Po asi půl hodince se byly zeptat, jestli už je cítit odloučená placenta. Nebyla jsem vyčerpáním schopna rozeznat třes těla a případné slabé vlny, které by znamenaly vypuzení placenty. Ale ještě jsem měla čas. Než uběhla další půlhodina, tak se opět byly zeptat, jestli už jsou cítit vlny a placenta. V tu dobu jsme už měla pocit, že nějaké stahy opravdu jsou. Bába se mě zeptala, jestli do mě může strčit prst, aby zjistila, kde je placenta a v jaké pozici pro mě bude lepší ji dostat ven. Dohodly jsme se, že bude lepší v podřepu, protože jsem to cítila, že to bude jednodušší. Zkontrolovala ještě pupečník, zdali je už dotepaný, aby se mohl ustřihnout (byla to naše dohoda). Byl již naprosto bílý a bez tepu, což jsem si mohla sama ověřit. Podvázala ho z každé strany a podala Kubovi speciální nůžky na přestřižení. Trochu se ošíval, ale bylo mu řečeno, že musí, jelikož ona není papírnice a nestříhá. Když musel, tak musel - pro něj to byl pravděpodobně zážitek na cely život. Během těhotenství jsme se o tom totiž bavili a dohodli se na tom, že si na to netroufá, takže to dělat nebude. Nějak mu to nevyšlo. 😂

Konečně jsme se odvážili podívat, co to teda máme. Jestli je to holčička nebo chlapeček. Já stále doufala v holčičku, ale nějak mě intuice zklamala. Dle camfourku mezi nožičkama bylo jasný - je to KLUK.

Následovala Kubova chvilka s naším novým členem domácnosti - bonding. To, o co jsme poprvé byli připraveni… Já se za pomoci duly zvedla, abych porodila placentu a udělala pár kroků do sprchy. Ženy ji mezitím zkontrolovaly, zdali je vcelku. Po umytí jsem také za pomoci přešla do připravené postele. Dostala jsem zpět malého, kdy se konečně i poprvé přisál. Karolína donesla udělaný placentový koktejl, takže jsme se s malým mohli mazlit a já do sebe mohla dostávat po porodu tak důležité živiny a přirozené hormony, včetně energie.

Teď už jen zbývalo zkontrolovat poranění, zvážit miminko, předat nám instrukce, trochu se najíst popovídat si o pocitech a zážitcích a jít si konečně lehnout.

O 13 hodin déle a přitom takový rozdíl. Neměnila bych.